Pro mne a celou naší rodinu melo pobrezí jizní Francie vzdy puvab. Ve vodách francouzské Riviéry se muj otec a jeho prátelé potápeci stali prvními lidmi, kterí prozili úplnou volnost pod vodou, kdyz plavali mnoho mil nad neprobádanou divocinou, tak jako pred nimi pouze ryby a vodní savci. Kdyz me byly ctyri roky, pripravil mi otec aqualung a vzal me poprvé s sebou pod hladinu Stredozemního more. Kdyz jsem získal zkušenosti a sílu, potápel jsem se s mnoha cleny posádky lodi Calypso, noril se mezi hejna rybek a proplavával nad morskými jezky se stejne vzrušujícími pocity, jaké pocitovali moji spoluzáci v cirkuse. Nedávno jsem se vrátil do jizní Francie, abych natocil film o chování chobotnic. Kdyz jsem se se svými spolupracovníky pripravoval k ponoru, prepadla me hluboká nostalgie. Po 28 letech jsem se vracel na známá místa, ke starým prátelum pod vodou. Ocekával jsem návštevu kanicu práve tak pusobivých a královských, jako byli ti, které jsme potkávali v ranných dobách našeho potápení. Místo toho jsem narazil na podmorskou poušt. Francouzský potravinárský prumysl a rozšírené sberatelství vycistily morské dno skoro od všech zivých tvoru. Také kanici zmizeli. Behem dvou týdnu pravidelného potápení jsem nevidel ani jediného. Tezko jsem tomu veril.

Za druhé svetové války muj otec a ostatní lehcí potápeci vídávali na Riviére velké kanice proplouvat mezi nohama koupajících se lidí. Ale nyní, kdyz jsou stálým cílem potápecu s harpunou, zmizeli. Pred pouhými 30 lety, kdy se zrodilo nezávislé potápení, zdálo se být more nekonecné a štedre lovište. Také muj otec zkoušel lovit harpunou a nekdy se vracel i se 100 kilogramy cerstvého masa z jediného ranního ponoru. Výsledky techto lovu nebyly v tezkých dnech okupace nikdy promrhány a nikdo nepomyslel na potenciální vycerpání zdroju, které muze tento zpusob lovu prinést. Nikdo netušil, co prinese budoucnost. Jak si nekdo mohl predstavit, ze tato nezmerná ríše je tak jemne vyvázená a tak zranitelná. To byly krásné a nevinné dny, které jsou však jiz daleko za námi. Nyní se nás dotýkají povázlive problémy, související s zivotním prostredím na kterémkoli míste zemekoule. Dukazy proti nám jsou závazné. Suchozemské problémy získávají více pozornosti, protoze jsou viditelnejší. Ale kdokoli v soucasné dobe navštívil podmorský svet, muze dosvedcit vyloupení a znaky bezduchého pustošení tohoto nemocného prostredí.

Dnes víme, ze pyramida zivota pod vodou je tak povázlive krehká, ze je to az zarázející. Znecištení si bere svou dan, ale jsme presvedcení, ze stejne je tomu tak i u podmorského lovu. Tvorové jako kanici a jim podobní jsou v analogické situaci jako lesy velkých sekvojí. Zatímco pokracuje jejich regenerace, jednotlivé ryby, které dosáhly královského veku 50 let, nebudou nahrazeny dalších 50 let. Stáda suchozemských zvírat mohou být relativne snadno pozorována a chránena, zatím však neexistuje spolehlivý zpusob, jak sledovat pocty ryb ponechaných v daných podmínkách. Muj otec rekl: "Clovek práve zacíná zkoumat more a poznávat je a uz si uvedomuje, ze umírá." V dobe, kdy more a oceány pomalu akumulují znecištení a zivot v nich je jiz takto ohrozen, nemuzeme riskovat vyhubení nenahraditelných tvoru. Lov pod vodou, nebo jakýkoli útok na podmorský zivot jiz nemuze být tolerován. Není to tak dávno, co jsem mluvil se skupinou profesionálních rybáru v Austrálii. Pozvali me na blízkou pláz, kde se mi naskytl otresný pohled. Písek byl pokrýt rybími tely rozkládajícími se na slunci. Všude odporný hnilobný zápach - stovky kilogramu nepouzitelných zdechlin. Na druhé strane zacal buldozer hnijící hromady zahrabávat. Vypadalo to jako následek nejaké morské nákazy. Ve skutecnosti se tam porádala dva dny pred tím soutez v lovu pod vodou. Samozrejme, ze jeden incident se nemuze stát obzalobou kazdého potápece, který mel kdy v ruce harpunu. Sám jsem lovil pod vodou a vím, ze je jen málo lovcu, kterí loví pro zvrácené potešení ze zabíjení. Presto však hodne potápecu zabíjí jen pro chvilkové opojení z toho, ze premohli divoké zvíre. Jsou však i takoví, kterí privázejí plné cluny ryb a bojí se je jist v domnení, ze jsou jedovaté. Nebo zabíjejí velké ryby, které nejsou jedlé, jednoduše proto, ze jsou pusobivé. Videl jsem hodne clunu, ve kterých hnily exoticky vypadající ryby. Po staletí spolecnost oslavovala zabíjení zvírat a povazovala lovce za hrdiny. Neco takového dnes uz rozhodne neplatí. Do roku 2000 bude na naší planete 6 miliard lidí, úmerne tomu by vzrostl i pocet lovcu pod vodou. Clovek nemusí být génius, aby pochopil, ze rovnováha zivota v morích bude vystavena váznému útoku. Pokud okamzite nezmeníme beh vecí, mnoho ryb zmizí drív, nez si uvedomíme, co vlastne taková ztráta pro lidstvo znamená.

A co sport? Znamená to konec vzrušující zábavy pod vodou? Moje odpoved zní - ne! Akt zabití nemá vubec nic spolecného se sportem. Stopování zvere v hustém lese nebo mezi ostrými korály, pulsující zivot venku ci pod hladinou more, nebezpecí a nádherné scenérie, to je moje predstava o sportu. Tuto predstavu je mozno uplatnit stejne pri stíhání vysoké zvere, pernaté, barracud, zraloku, jakékoliv divoké zvere s inteligenci a fyzickou silou, která muze cloveku poskytnout vzrušení. Ale v okamziku, kdy je korist v dosahu zbrane, koncí sport jako takový. Kam se podel sport, kdyz je potápec ozbrojen vysoce úcinnou harpunou, schopnou rozštípnout ctvrt metru silný dubový špalek? Stejné sportovní atributy, jako má lov pod vodou, má i fotografování. Priblízení je stejne vzrušující a je dokonce ješte tezší, protoze fotograf se musí dostat co nejblíze k predmetu svého zájmu. Kazdé nebezpecí, se kterým se setkává lovec, ceká i na fotografa. A dobrodruzství nekoncí nesmyslným zabitím, ale záznamem okamziku vítezství a pozdeji poskytuje pozitky i tem, kterí se nepotápejí. Jestlize se nám podarí vycistit more a zachránit zivot v nem, nechceme stát na strází u prázdného akvária. Naše odpovednost jako druhu vuci mori je jasne dána. Nyní dominujeme nad celou prírodou a nemuzeme jenom cekat se zalozenýma rukama, abychom potom, az bude pozde, obvinili príslušné kompetentní cinitele. Naše rodina studuje more 30 let, pozorujeme nicení, které se podle našeho názoru rozrustá geometrickou radou. Zdá se mi, ze tíha odpovednosti za záchranu morí padá nejvíce na ty z nás, kterí videli krásy podmorského sveta a hejna vodních zivocichu na vlastní oci. Jsme odpovedni za to, abychom zacali revoluci, která osvobodí more od lidské ruky s prstem na spouští. Konec koncu jsme závislí tvorové, kterí zijí na ostrovech obklopeni vodou. Cokoli udeláme s našim morem, udeláme sami pro sebe.

(Zverejneno v casopise Potápec, na internetové konferenci SCUBA-CZ, na Stranách potápecských. Prelozil Václav Kríz, úprava Tomáš Sládek a Miloš Chlápek)